Poděkování za velmi příjemné a přínosné odpoledne

Nejprve mi, prosím, dovolte krátce se představit. Jmenuji se Petra Macolová a od roku 1996 pracuji jako učitelka v mateřské škole. Za má pracovní léta jsem se v českém školství setkala s mnoha zajímavými i zcela neúčelnými projekty. Vlivem různých vlád jsou učitelům stále nabízeny či přímo podsouvány nové a nové styly a formy učení. Některé se setkávají s pozitivní reakcí, jiné jsou již od prvopočátku pro svou neodbornost určeny k záhubě. V posledních letech jsem byla na různých seminářích bohužel svědkem, dle mého názoru, nesprávného pedagogického přístupu s ohledem na dětské charakterové a věkové odlišnosti, sociální původ, posloupnost, systematičnost, kritické myšlení a absencí individuálního přístupu. Profese pedagoga školy (a je úplně jedno, zda je mateřská, základní či střední,…) je přeci určitým posláním pomoci dětem při jejich učení, předávat jim vědění a vytvářet situace, ve kterých se děti budou učit efektivněji. K tomu však učitelé potřebují vhodné podmínky a především klid na práci. Neustálé předhánění se, co která škola či školka nabízí, je kontraproduktivní. České školství vždy bylo na vysoké úrovni díky systematické propracovanosti, důsledné posloupnosti a hlavně díky učitelům, kteří jsou své práci skutečně oddáni. Nenechme se tedy vmanipulovat do toho, co prý právě „frčí“ ve světě. Vždyť české školství vyslalo do světa nejednu světově uznávanou kapacitu, která v rozhovorech s nostalgií a láskou vzpomíná na svá školní léta. A teď již k onomu přínosnému odpoledni.

Vlivem náhody jsem se ve středu 5. června stala jedním ze čtyř členů poroty v Základní škole v Bernarticích, kde žáci devátých ročníků obhajovali své celoroční práce nejen před porotou, žáky, učiteli, ale také před rodiči. Na akci jsem přijela plná očekávání. To, co jsem měla možnost zažít, mi dávalo pocit štěstí. Hned od počátku jsem věděla, že tady, na malé škole u polských hranic, je „svět ještě v pořádku.“ Žáci osmých ročníků se jali role téměř profesionální obsluhy a deváťáci, oblečeni do slavnostního, netrpělivě očekávali svůj výstup. Každý z nich po celý rok pracoval na svém tématu a pokoušel se o něm vlastní iniciativou dozvědět, co možná nejvíce. Oporou jim byli jejich konzultanti z řad učitelů, kteří je podporovali, motivovali a byli ukazatelem správného směru. Od žáků se očekávala vlastní píle, schopnost dotahovat věci do konce, zájem učit se novým věcem a poznávat téma z mnoha úhlů pohledu. To vše nakonec sepsat a nakonec od-prezentovat před veřejností. Jak jsem již zmínila, práce byla celoroční. Proto jsem byla zaskočena tím, že někteří žáci celou záležitost i přes velkou podporu a motivaci učitelů podcenili a nevěnovali ji ani zdaleka tolik potřebného času, který si jimi vybrané téma zasloužilo. Naopak jiní se k práci postavili již jako studenti středních škol a práci brali jako výzvu naučit se novým věcem, obhájit svůj názor a v neposlední řadě možná i poprvé vystoupit před lidmi. A o tom to celé je. Zkrátka zajímavým projektem naučit novou generaci, že bez práce nejsou koláče. Naučit je hospodařit s časem, být aktivní, činorodý, zodpovědný a respektovat nastavená pravidla, jako je třeba i obyčejný termín odevzdání práce.

Celé odpoledne mi ukázalo, kolik zajímavých osobností z řad žáků a učitelů má malá škola rodinného typu. Bylo hezké sledovat, že zde učitelům na dětech skutečně záleží. Možná se řídí mottem „Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje.“

Upřímně děkuji, že jsem mohla být přítomna u projektu, který v sobě ukrývá obrovský potenciál a rozhodně dává smysl.

Všem žákům přeji šťastný a klidný vstup na novou školu. Před učiteli smekám klobouk za to, že ze školy dělají zábavné místo k učení a svým přístupem se pro mnohé děti stali i přítelem.